When Daylight Comes
If you leave here in the dark, rouse yourself protesting from a warm bed, pick up a friend, head out on quiet night roads to the west, you can be at Karekare before sun-up. This is a lovely place I am often drawn to, a holy place for me that soothes the spirit – a huge canopy of sky slowly coloring in at daybreak, silver rumpled folds of sea, a long mile-wide shoreline of tidal flats, dunes, swamplands and secret lakes, paradise of wildfowl and timid animals.

Down the endless shoreline you can amble for hours, never see another human being. You feel unburdened here, immersed in eternity, a speck in this sweep of distance. You can pray to your God, sit on a sandhill and weep at your life and your memories, meditate to the seas cadences that are soft and rhythmic, beguiling. This is a place to be alone in – as of a shrine where Mother Nature is your only companion. Rough poetry that you won’t bother to polish or revisit comes easily and you scrawl lines on a piece of paper. You look at the dawn sky and talk to your Beloved without effort or guile – you are all sincerity, just yourself, babbling in the dawn at this great shrine of God.
When Daylight Comes
When daylight comes
you roam the crinkled shores
stride out to a beckoning emptiness.
Wednesday’s sun flares up
from the crook of grey hills.
Your footprints weave
the virgin wastes like an aimless drunk,
beetle across this wilderness of rumpled dunes.
The sands are a map
and last night’s other lives
have left their feeble tracks and tiny stories:
claw prints of a bittern
soft paws, a rabbit under moonlight,
stitch marks of a swift predator–
millipede, night hunter on the prowl–
the strutting bold stride of a pheasant.
And here a tiny death–
bumbling epic wanderings
of a sand beetle, ponderous
and purposeless, speared
by a beak at dawn.
Sunrise scatters golden light.
Frail thing of flesh, you lift
stick arms in supplication
captive to a sky of cirrus charms
eyes raised up
to it’s tousled random beauty.
Might some grace yet come?
Subdued by sea mists
the dawn sun stares,
a tamed red Gorgon’s eye.
You come here sometimes
comforted by seas that measure time.
– Jogyata.

Něco na úvod
Básně byly pro mě vždy španělskou vesnicí a nic mi neříkaly. Pamatuji si, že když se moji vrstevníci někdy zmínili či prořekli, že napsali nějakou báseň, tak jsem jim tajně záviděla-no nezáviděla, jen mi to bylo líto – že já nikdy žádnou nenapíši, protože na to prostě nemám.
Když jsem začala číst knihy Sri Chinmoye v angličtině, byly mezi nimi právě i ty, jež byly plné básní a aforismů. Čtu je velmi ráda, protože jsou krátké a výstižné a mají v sobě mnoho životního moudra. Jakoby mi vždy dávaly odpovědi na mé otázky. Jedním z titulů je např. Seventy Seven Thousand Service Trees - Semdesát sedm tisíc Stromů Služby.
Jednou jsme šly s kamarádkou Godavari z posilovny a ona se zmínila, že ji velmi baví psát básně. Ten večer jsem si sedla a tohle mi vypadlo z pera. Stále jsou to jediné tři básně v mém životě. A prý meditace nedělá zázraky, já a básně... a v angličtině.
New Record For Pushing Car

Ashrita Furman of Queens, New York set a new Guinness world record for pushing a car. The previous record was 12 miles, but Ashrita managed to increase the distance to 17 miles.
Ashrita pushing a Ford Festiva along Old Bridge Township Raceway Park on March 6th.
Source of photo and article on Ashrita's record.Ashrita has currently 80 Guiness world records and has broken over 180 records since he stated breaking records in the 1970s.
Ashrita credits his ability to set new records due to teaching meditation under the tutelage of his spiritual teacher Sri Chinmoy. In particular it is a philosophy of self-transcendence that encourages Ashrita to try and transcend limits - both mental and physical.
Ashrita's record attempts are not always successful; for every successful record there are near misses and failed attempts. In his latest blog post, Ashrita recounts an interesting experience with Tabasco sauce. - Humility comes in a small bottle
2008 WHR promises to be the biggest and best ever

All across the world, plans are at an advanced stage to make the 2008 incarnation of the World Harmony Run an absolutely gigantic event. Already the run has made its way through South East Asia and the Middle East, and is currently in north Africa.
The European leg of the Run will begin in Rome at the end of March, and will visit over 50 countries on its route. Among the many events planned will be Guinness World record attempts in Dublin, Ireland and Cambridge, England.
The US run will begin on April 10 and cover all 50 states in a four month journey. At the end of April, the Oceania leg of the Harmony Run will embark upon an unprecedented journey around Australia, before continuing its journey in New Zealand in September. There will also be Canadian and Russian legs of the Run - making it an event which truly spans the globe.
You can catch up on the recent news at www.worldharmonyrun.org
Heartland
Last week two visiting New York friends, Bipin and Mridanga, accompanied us to a favorite spot in the mountains for three days, a six hour drive down through New Zealand's central North Island. At the tiny rural settlement of Raetihi we take a back road out of town, a slow ride south down a bony, narrow gravel road that winds down to the Whanganui River, snakes through scrubland, hill farms, valleys clad in the variegated olive greens of native forest and bisected by dark ravines. Arriving an hour and a half later, weary from the corrugated road, at our destination the The Flying Fox. Here two cabins await you over a river and your only access is by a small box car suspended from a single wire cable.
At The Flying Fox you should leave behind your cell phone, laptop, wristwatch, your urban toys, all the things that imprison you in your orderly life and your old self, all your mind baggage too. The river is the living edge and boundary of another world and when you cross it you must be open to new things which may or may not be to your liking. Nature is powerful here and dominates, the river brooding and alive and concealing in it's depths animistic forces; the forest that encircles you a dark wall that confronts you with yourself, the limits of your daring, the subtle menaces that populate your imagination. Here wilderness meets the wild places of your mind. You might shrink a little for it can humble you, turn you inside out, these strange and trackless folds of hills and deep bottomed valleys where you sense elemental forces, the indifference of nature, the precariousness of life.
But the mountains are also an antidote to the world we always occupy, a world wholly constructed by man, and wild nature will restore some balance, fill you with awe, offer a gateway which if you dare pass through will deepen you and make you more human and whole. Here you can make connections to other realities, other parts of yourself, become filled with wonder and surprise.
At dusk we slip down the river, moving quietly along an animal trail through the forest and sidle up into clearings – two shy black fallow deer melt away into the trees. A young foal lingers near the cottages, tall and gangly and rib-skinny – we try to befriend her with apples but she keeps her distance. The mother's white bones, still partly clad in her tawny hide, are filling up with grass down on the river flats where, a while ago, she lay down and died.
Light drains out of the land, the colors decompose into dark hues of gunmetal sky and inky black forest. During the long night you can hear only the quiet river and the native owl, ruru the message-bringer, calling from the ridge lines and dark folds of hills. By my bed an enchanting Poetry of James K. Baxter volume – at the end of one poem he writes with that sometimes melancholy air which these landscapes can induce:
"What is a man
This glittering dung-fed fly
Who burrows in foul earth?
All; Jehovah's sky
And earth like millstones grind us small."
At dawn we meditate and head out early on a five hour hike back into the forest. Cicadas are trilling high up in the canopies of black beech; a hawk rides the thermals, head swiveling as it scans for carrion or prey. Well back in the ranges, we drop down into a steep sided valley that should take us back to the main river. Down one spur, a big black and tan wild boar bursts out of waist high fern, clearly annoyed by our intrusion and snorting in warning. He comes up the ridge towards me and stops only ten metres away, still barely visible, while I'm glancing round for a close and climbable tree. Then, unchallenged, he moves around the side of the spur and slips away, grunting in irritation. The ravines at the bottom of these valleys are carved deep out of soft pale sandstones by heavy winter rains and form steep sided chasms that can be death traps. If you are navigating through the forest by these perilous waterways you can find your way down steep drop-offs, but might at any point reach an impassable vertical fall – then find you cannot get back up the steep chutes you've descended. Such errors may be costly...
But we work carefully down and finally reach the main valley. In spring this river with it's sombre moods and 1,000 years of Maori history fills up with yellow floating kowhai flowers, a beautiful and scented miracle that snakes down from the central volcanic highlands of the central North Island on its long journey to the sea.
A week later I overnight in the small hydro town of Turangi, stay with a family known for as long as I can remember. Their daughter Raewyn with whom I shared our long ago childhood is honouring her mother's birthday in style and I am a secret guest. Other guests arrive that night – helicopter pilots, river guides, characters and personalities who live unusual lives, some surprises from my own safari guiding days of decades past – and I am hugged warmly by a stream of people, mostly strangers. I meet riders and horse trainers from the Lord of the Rings movie set – Raewyn's daughter was a stunt rider and doubled for some of the less accomplished stars on horseback.
That night before the birthday party I sleep in a room filled with photos – Raewyn's deceased father in plus-fours and braces in 1949, wielding a shotgun and a clutch of unfortunate pheasants; formal and unsmiling family portraits of long departed kin; endless snaps of horse jumps, three generations of the family's equestrians bottoms up and primly correct over barrels and brush hedges and railing fences; coy snaps of grinning relatives and of ourselves in a far off time.
With a start I notice a photo of myself with five river rafting clients from the mid-70's – on my right the ill-fated German hunter Bernhardt Stoll posing with his .270 Mannlicher and signature pince-nez glasses. A month after that expedition he swam ashore for help from a disabled boat in the headwaters of a Borneo river – a returning search party wades ashore ten days later only to find his remains, his rusting Mannlicher, the oddball glasses and his white bones. It appeared he had been eaten, though the culprits were never found.
In my room trophies line the walls, jostle for space – 1st prize, Waimarino Women's Open Jump; 2nd prize, New Zealand Show Jumping National Champs; a medley of dressage medals and honors. At the end of my bed a thirteen point stuffed stag's head leans against the curtain, the long white tines gleaming like pale daggers in the moonlight. The glass eye watches me, bland and forgiving and unperturbed.
Next day the birthday celebrant clatters down out of leaden skies in the grandson's helicopter – pilot Rob executes a few festive jigs and turns before settling carefully down on the grass lawn. Four kilted pipers play the bagpipes as all the guests form a gauntlet's guard of honour. Speeches follow, a huge meal, charge your glasses, spontaneous songs sung by uninhibited, merry guests, a table groaning with gifts. Hiding to avoid karaoke. And standing outside in mist and light drizzle, catching up with folks from an almost forgotten part of life.
I look at these people that I so liked thirty and more years ago – and still like them now. Is it a measure of how little we have changed or of how much we have in common? Destiny has led us along very different pathways, yet we return together after so long apart to find that friendships have endured, our destination the same.
Raewyn tells me of her parent's comical first meeting on the inter-islander ferry in 1900 and something. They had met and played cards together on the top boat-deck during the five hour crossing, a random meeting of two strangers. A poor hand at poker, Bob loses his travel money and then wagers his coat, hat, shirt, trousers, shoes in quick succession against Alpha's own wardrobe, an outrageous turn of events. Ill-luck dogged him and he endured varying states of undress till they dock at the port of Picton where he steps bravely ashore, bare-chested in that winter morning and clad only in long johns and one shoe and sock. But that eccentric daring-do won him loyalty and love and so began their life together.
I am moved by the heart power of these ingenuous and friendly people, by their spirit and kindness. God plays hide and seek in every human life and sure enough there He is in the warm smiling eyes and generosity of these people from our heartland.
"Friendship is the butterfly-play in the life-dance of today's Truth-seekers and tomorrow's God-lovers."
– Sri Chinmoy.
– Jogyata.
Současný mírový výzkum a příspěvek Sri Chinmoye k otázkám osobního rozvoje a jeho vztahu k mezinárodnímu míru
“ Dokud a pokud nebudeme mít mír hluboko uvnitř sebe, nebudeme moci nikdy doufat v mír ve vnějším světě. Vy i já utváříme svět vibracemi, které mu nabízíme. Dovedeme-li vzývat mír a poté ho nabídnout někomu dalšímu, uvidíme jak se mír bude šířit od jednoho člověka k druhému a pak postupně do celého světa. Mír ve světě vzejde z dokonalosti jednotlivců. Když budete mít mír vy, já, on i ona, přirozeně nastane mír v celém světě.“ -Sri Chinmoy
Jednou z prvních institucí, která se začala zabývat výhradně mírovým výzkumem, je International Peace Research Institute v Oslo (založen 1956). Během následujících desetiletí se počet mírových vědeckých pracovišť podstatně rozšířil. Mezi nejznámější patří Department of Peace and Conflict Research při univerzitě v Uppsale ve Švédsku, Swiss Peace Foundation při švýcarské Akademii humanitních a sociálních věd a Peace and Strategic Studies Program při Washingtonské universitě ve Seattlu v USA.
Zakladatel a ředitel posledně zmíněného programu Peace and Strategic Studies, profesor psychologie na Washingtonské universitě David P. Barash, vydal jednu z nejobsáhlejších mírových studií nazvanou Peace and Conflict Studies (Barash and Webel, SAGE Publications, 2002). V knize podrobně rozebírá dva odlišné současné přístupy k míru, tzv. negativní a pozitivní mír (negative and positive peace). V části nazvané Building Positive Peace věnuje jednu kapitolu osobnímu rozvoji jedince a jeho vztahu k řešení světových problémů a budování mezinárodního míru (chapter Personal Transformation and the Future).
V této kapitole prof. Barash zdůrazňuje důležitost hledání osobního míru, změny chování jednotlivců a víry v to, že světa žijícího v míru je možné reálně dosáhnout, a zároveň diskutuje a zpochybňuje přímou vazbu mezi úsilím jednotlivců o změnu chování a vnitřní mír a řešením konkrétních globálních problémů.
Je široce přijímaný názor, pocházející především z různých duchovních tradic, že mír musí začít u každého jednotlivce a poté se šířit dále: „Mír začíná u mě“. Prof. Barash uvádí, že takovým impulsem, který změní pohled jednotlivce na svět kolem sebe a na podstatu míru ve společnosti, může být nějaký intenzivní zážitek, ne nepodobný duchovnímu zážitku, o kterém hovoří lidé, kteří se „obrátili na víru“ a začali vést nový život.
V tomto bodu je zajímavé podívat se na přístup k míru, který realizoval prostřednictvím svého díla a různých mezinárodních projektů Sri Chinmoy. K pochopení jeho přístupu je potřeba se podívat na (ne)schopnost současné politiky a vědy uchopit a definovat mír jako takový. Na první pohled zjistíme, že existují stovky studií příčin a řešení válečných konfliktů a násilí, mnoho konkrétních programů a institucí, které se věnují prevenci konfliktů, mírovým vyjednáváním, udržování stability mezi znesvářenými stranami, apod. (viz. negative peace). Na druhou stranu existuje jen velmi málo studií a konkrétních politických strategií, jak budovat a posilovat mír jako takový; mír, který není jen pouhou nepřítomností války a násilí (viz. positive peace). Důvodem je obtížná definovatelnost a tudíž politická uchopitelnost pozitivního míru.
Tady přichází Sri Chinmoy se zcela novým přístupem. Mír není možné definovat. Mír není záležitostí definice, ale prožitku. Mír je stavem bytí, které můžeme zažít hluboko ve svém nitru a zároveň sdílením sounáležitosti, harmonie a jednoty s druhými lidmi. Intenzivní prožitek míru a harmonické sounáležitosti je tím transformačním prvkem, který mění přístup lidí ke společnosti a jejím problémům. Prožitek míru je také začátkem víry člověka, že mír ve světě je něco skutečného a reálně dosažitelného.
Sri Chinmoy říkal,“ Mír neznamená nepřítomnost války. Mír znamená přítomnost harmonie, lásky, spokojenosti a jednoty.“ a zároveň dodával, že,“ Dokud a pokud nebudeme mít mír hluboko uvnitř sebe, nebudeme moci nikdy doufat v mír ve vnějším světě. Vy i já utváříme svět vibracemi, které mu nabízíme. Dovedeme-li vzývat mír a poté ho nabídnout někomu dalšímu, uvidíme jak se mír bude šířit od jednoho člověka k druhému a pak postupně do celého světa. Mír ve světě vzejde z dokonalosti jednotlivců. Když budete mít mír vy, já, on i ona, přirozeně nastane mír v celém světě.“
To, že jeho slova nebyla pouhou filozofií nebo zbožným přání, dokázal prostřednictvím řady aktivit a programů, které reálně ovlivňují smýšlení a mírové úsilí mnoha lidí po celém světě. Můžeme zde zmínit především jeho „Mírové meditace při OSN“, které přes 40 let dvakrát týdně vedl pro velvyslance a zaměstnance ústředí OSN v New Yorku, World Harmony Run, celosvětový štafetový běh spojující lidi s rozmanitým kulturním, společenským a náboženským pozadím ve 100 zemích světa v myšlence pro mírové soužití a spolupráci, nebo celosvětovou humanitární službu The Oneness-Heart-Tears and Smiles nabízejí, kromě materiální pomoci, i unikátní program Kids to Kids spojující děti z rozvinutých a rozvojových zemí nebo postižených oblastí.
Všechny jeho projekty jsou založeny na „prožití“ okamžiků míru, harmonie a lidské sounáležitosti, na „prožití“ toho, co nás spojuje bez ohledu na naše vyznání či kulturní nebo politickou příslušnost. Jak výstižně shrnula prof. Diana L. Eck při příležitosti přednášky Sri Chinmoye na Harvardské universitě 10. září 2000,“ Ve světě úzkých a soutěživých identit Sri Chinmoy vytváří pro nás všechny standard světového občanství. Skrze svou hudbu a umění, svou atletickou i občanskou inspiraci, nás vyzývá k širšímu vidění světa.“
Pocta mírovému snílku naší doby
Dne 11. října 2007 zemřel ve svém newyorském domě Sri Chinmoy, duchovní osobnost, myslitel, umělec a básník. Svým rozsáhlým dílem, jedinečnou filozofií vnitřního a vnějšího míru a mnohými mezinárodními programy, které během svého života založil, patřil mezi výrazné postavy mezinárodních snah o mírový a spravedlivý svět.
Dne 11. října 2007 zemřel ve svém newyorském domě Sri Chinmoy, duchovní osobnost, myslitel, umělec a básník. Svým rozsáhlým dílem, jedinečnou filozofií vnitřního a vnějšího míru a mnohými mezinárodními programy, které během svého života založil, patřil mezi výrazné postavy mezinárodních snah o mírový a spravedlivý svět. Ačkoliv nezískal žádné vyšší formální vzdělání, oplýval vzácnou moudrostí, která, dle vlastních slov, měla zdroj v jeho životě modlitby a meditace.
Za svou tvůrčí činnost na poli literatury, hudby, umění a mírového vzdělávání, stejně jako za vlastní život vnitřního míru obdržel Sri Chinmoy ocenění, čestné tituly a doktoráty od mnoha univerzit a mezinárodních institucí. Přínos Sri Chinmoye výstižně shrnula ve svém ocenění za Harvardskou univerzitu Diana L. Eck, profesorka komparativní religionistiky a indologie, u příležitosti jeho přednášky 10. září 2000: „Sri Chinmoy je jeden z velikých mírových snílků naší doby spojující národy, města a významná místa v naději na plný rozkvět míru. Ve světě úzkých a soutěživých identit Sri Chinmoy vytváří pro nás všechny standard světového občanství. Skrze svou hudbu a umění, svou atletickou i občanskou inspiraci nás vyzývá k širšímu vidění světa.“
Sri Chinmoy po čtyři desetiletí novým způsobem rozvíjel odvěké a univerzální hodnoty, jež spojují všechny velké kultury a duchovní tradice. Vyzdvihoval rovnováhu mezi životem zaměřeným navenek k denním povinnostem a vnitřní kultivací těch nejvyšších lidských hodnot, které zvyšují kvalitu života a přináší mu zdravou vnitřní jistotu. Je zajímavé se podívat na jeho filozofii míru podrobněji ( s využitím některých myšlenek z přenášky Sri Chinmoy a hledání celosvětového míru od E.C.Addissona, tajemníka meditační skupiny při OSN).
Pro Sri Chinmoye nebyl mír jen záležitostí paktů a konferencí. Nebylo to nic, co mohlo být sepsáno na papír a podepsáno vládními představiteli. Přístup Sri Chinmoye k míru nevycházel z politických úmluv, ale z vnitřní potřeby člověka být nejprve v míru sám ze sebou. Říkal: „Mír neznamená nepřítomnost války. Mír znamená přítomnost harmonie, lásky, spokojenosti a jednoty.“
Od počátku civilizace národy utvářely aliance, podepisovaly pakty a byly zabrány do bezpočtu politických diskusí, v úsilí zabránit ničení a válkám. Celá historie lidského rodu však potvrzuje fakt, že pouze politické, sociální a ekonomické nástroje trvalé urovnání společenských a mezinárodních konfliktů nepřinášejí. Protože válka není nakonec záležitostí politiky, ale lidí. Člověk, a ne země, začíná válku, a za všemi sociálními, ekonomickými, politickými a ideologickými důvody, které udává aby ospravedlnil svá rozhodnutí, jsou často jen skryté běžné lidské motivy jako je strach, žádostivost, závist, touha a egoismus. Problémem většiny snah o mírové uspořádání je to, že se snaží nalézt pouze politická řešení, která však nepřinášejí trvalou změnu.
Právě tento pohled nám dává možnost plně porozumět Sri Chinmoyovi, který věnoval veškerou svou životní energii ve prospěch zlepšování vnitřní kvality života jedince i rozvoji zdravě vyvážené společnosti. „Vnější válka je válkou člověka proti člověku, národa proti národu.“, říkal. „Vnitřní válka je válkou naší duše bojující proti omezením, nevědomosti, pochybnosti a smrti. Vnější války skončí teprve tehdy, až skončí vnitřní války. Bojujeme, protože hluboko uvnitř nás je strach, úzkost, neklid a nedostatek harmonie. Budeme-li mít mír, radost, hojnost a naplnění, nebudeme válčit.“ Ve stejném smyslu hovoří první věta ústavy UNESCO: „Jelikož války počínají v mysli lidí, musí být v mysli lidí vybudována i obrana míru.“
V mírové procesu bude podle Sri Chinmoye hrát významnou roli spiritualita člověka, jeho modlitby a meditace. „Vždy rosteme zevnitř, nikoli zvenku. Rostlina vyrůstá ze semene, které je ukryto v půdě a nikoli naopak,“ vysvětluje a dodává, „Dokud a pokud nebudeme mít mír hluboko uvnitř sebe, nebudeme moci nikdy doufat v mír ve vnějším světě. Vy i já utváříme svět vibracemi, které mu nabízíme. Dovedeme-li vzývat mír a poté ho nabídnout někomu dalšímu, uvidíme jak se mír bude šířit od jednoho člověka k druhému a pak postupně do celého světa. Mír ve světě vzejde z dokonalosti jednotlivců. Když budete mít mír vy, já, on i ona, přirozeně nastane mír v celém světě.“
Sri Chinmoy čtyři desetiletí neúnavně cestoval, přednášel na mnoha prestižních univerzitách a mezinárodních institucích a setkával se s předními osobnostmi politiky, kultury a náboženství, se kterými sdílel okamžiky inspirace a vzájemného povzbuzení v úsilí o mír ve světě a posílení duchovních a mravních hodnot ve společnosti. Bývalý prezident Michail Gorbačov v kondolenčním dopise napsal, „S velkou lítostí jsem se dozvěděl, že můj dlouholetý přítel odešel. V našich srdcích navždy zůstane člověkem, který zasvětil celý svůj život míru.“ V jednom z mnoha předchozích dopisů zmínil: “Zasvětil jste svůj život tomu, co je nejvzácnější, tomu, co tvoří základ pro celé lidstvo. Stručně řečeno, ztělesňujete filozofii vlídnosti, filozofii laskavosti, světla a všeho, co je na lidech nejlepšího.”
Sri Chinmoy upřímně věřil v pozitivní roli OSN. Od roku 1970 až do své smrti vedl, na základě pozvání tehdejšího generálního tajemníka U Thanta, dvakrát týdně mírové meditace pro velvyslance a zaměstnance v sídle OSN v New Yorku. „Vnější poselství Organizace spojených národů je mír. Vnitřní poselství Organizace spojených národů je láska. Nejvnitřnější poselství Organizace spojených národů je jednota“, prohlásil Sri Chinmoy. Javier Perez de Cuellar, pátý generální tajemník OSN, řekl,“Sri Chinmoyi, Vy jste srdce Organizace spojených národů. Všechny ty roky, které jsem byl generálním tajemníkem a dokonce i předtím, jste byl neustále s námi. Vaše poselství bylo stále s námi a my jsme byli Vámi inspirováni.“
Sri Chinmoy, vlastním jménem Chinmoy Kumar Ghose, se narodil 27. srpna 1931 v bývalém Východním Bengálsku, nynějším Bangladéši, a v roce 1964 emigroval do New Yorku. Svůj život na Západě zasvětil úsilí o rozvoj duchovních hodnot, mezikulturního porozumění a míru ve světě. Matka Tereza, nositelka Nobelovy ceny míru, v jednom ze svým dopisů napsala: „Jsem velmi potěšena vší dobrou prací, kterou děláte pro světový mír a pro lidi v tolika zemích. Kéž pokračujeme ve společné práci a ve společném sdílení, vše pro Slávu Boha a dobro lidstva.“
- ‹ previous
- 181 of 337
- next ›
